Živé světlo
Wilhelm Hünermann
Román o životě svaté Hildegardy z Bingenu, která žila ve 12. století je pro současného čtenáře v mnohém velice nepochopitelný. Jde o to, že v době sv. Hildegardy chodily věci na světě jinak.
Hildegarda byla velice bystré, ale také zvláštní dítě s podlomeným zdravím. Od útlého dětství mívala božská vnuknutí a dokázala předvídat události, které se stanou. Její rodina o ni velice pečovala, protože slabá a drobná Hildegarda byla několikrát ve velice vážném zdravotním stavu.
Když bylo Hildegardě 8 let, vstoupila ještě s dalšími dvěma dívkami do poustevny při benediktinském klášteře, kde se pak ve svých 38 letech stala abatyší. Scéna, kdy jsou dívky při svém vstupu do poustevny zazdívány, působí na čtenáře opravdu neuvěřitelně.
Celý román čtenáře uvádí nejen do středověkého církevního prostředí na území dnešního Německa, ale zachycuje atmosféru doby papežského schizmatu, neúspěšné křížové výpravy, jejího dopadu na společnost a odklonu mnohých duchovních od evangelních ideálů. Hildegarda sepisovala svá vidění, cestovala, kázala a požadovala reformu církve.
Ukázka z knihy:
Horlivého kacíře brzy uvěznili, ale strážný, jehož získal pro nové učení, jej tajně propustil. Arcibiskup ho exkomunikoval, zakázal mu přistupovat ke svátostem církve. V nepřítomnosti byl obviněn a odsouzen církevním soudem. Navzdory exkomunikaci byl však volný jako pták. (…)
Po odsouzení církevním soudem se ještě horlivěji zasazoval o učení katarů. Každý den kvůli němu hazardoval se svobodou i s životem. Nejednou jen o vlásek unikl pronásledovatelům. A přece jednoho dne společenství katarů opustil. Tenkrát totiž přinesli do svého úkrytu obraz, obraz Matky Boží, který ukradli z kostela. Když se jeden z nich začal posvátnému obrazu posmívat a hanobit jej, Gerhard vyskočil, bezbožníka srazil pěstí k zemi a obraz ukryl na prsou. Tehdy jej kataři vyloučili jako odpadlíka a prokleli. Od té doby byl člověkem bez domova, všemi zavržený a odvržený, člověk bez víry, naděje a životní síly. (…)
Hildegarda přistoupila k posteli a dlouho se na nemocného dívala. Vzápětí pokojným hlasem řekla:
„Neboj se, Gerharde z Rustebergu. Bůh tě miluje!“ a položila mu na čelo třesoucí se ruku.
Nemocný sebou začal prudce házet a lapal po dechu: „Nevíte, co děláte, abatyše. Jsem exkomunikován!“
„Já vím jen to, že tvoje duše je nemocná smutkem po Bohu!“ odvětila Hildegarda laskavě.
Se zaúpěním padl chorý znovu na lůžko. Potom zavřel oči a ztěžka dýchal. Nakonec začal hovořit. S námahou, často přerušován prudkým kašlem, vyprávěl svůj příběh o omylech a utrpení. Marně se mu abatyše pokoušela v dalším mluvení zabránit. Gerhard její gesto chvatně odmítl a trhaně pokračoval dál, až dokud úplně vyčerpaný zpověď nedokončil. (…)
„Existuje ještě pro člověka vyloučeného z církve odpuštění a spása?“
„Boží milosrdenství si neklade žádné hranice,“ odvětila Hildegarda pevným hlasem. „Žádné trní není tak husté, aby z něj Dobrý pastýř nevysvobodil svou ovečku.“ (…)
Ještě téhož dne vešel kněz z Bingenu do podkrovní komůrky a smířil duši umírajícího s Bohem. Za několik dní jej pochovali na hřbitově u kláštera na Vrchu svatého Ruperta.
Po osmi dnech se objevil vyslanec mohučského arcibiskupství a žádal o rozhovor s abatyší. „Bylo vám známo, paní Hildegardo,“ tázal se zachmuřeným hlasem, „že Gerhard z Rustebergu, jehož jste nechali pochovat na vašem hřbitově, byl vyloučen ze společenství církve?“
„Bylo,“ odvětila Hildegarda klidně. „Ale před svým odchodem na věčnost našel tento člověk pokoj a smíření s církví.“ (…)
„Zrušit exkomunikaci může pouze arcibiskupství v Mohuči, které je uvalilo, ne farář z Bingenu.“
„Ruku kněze, která se nad umírajícím zdvihne s rozhřešením, nedokáže spoutat žádná pozemská síla,“ odporovala abatyše.
„Rozhodovat o tom je věcí arcibiskupa, ne vaší,“ rozčílil se vyslanec. „A arcibiskupství už rozhodlo. Žádáme vás, paní abatyše, abyste nechali vykopat mrtvého z posvěcené země vašeho hřbitova a přenesli jej do neposvěcené země.“
„To neudělám,“ odporovala Hildegarda a shrbená postava staré ženy se narovnala. „Jak bych mohla odepřít hrob na posvátném místě tomu, koho sám Bůh osvobodil od hříchů?“