Zlatá nit
Louis de Wohl
Kniha je románovým životopisem svatého Ignáce z Loyoly.
Jako svatému Pavlovi změnil pád z koně a setkání s Kristem život, tak u Ignáce stejným způsobem zapůsobila dělová koule, která mu rozdrtila nohu a uvrhla ho na nemocniční lůžko. Tam se také setkal s Kristem v knihách Život Krista a Květy svatých.
Autor se ve fiktivním příběhu zabývá myšlenkou, jak Ignác změní život tomu, kdo kouli vystřelil a tím ho zranil. Kniha populárním způsobem představuje Ignácův Vlastní životopis.
Ukázka z knihy:
Muži, kteří přicházeli na Montserrat, byli poutníci, nebo kajícníci, obvykle s velkým napětím v duši. Nikdo se však nezdráhal říct své jméno. Jen tento mladý šlechtic je říct nechtěl.
Nevypadal na to, že by prchal před policií. Ale i kdyby, nezajímalo to ani klášter, ani otce Juana Chanonese. Mladý muž se choval normálně. Chtěl se připravit na generální zpověď, a to podle nějaké knihy, která by mu pomohla. (…)
Zvonek zvonil k večeři, ale on zůstal ve své cele. Přinesli mu bochníček chleba a džbán čisté vody. To stačilo. Za několik dní bude i to pro něho přepych. Zúčastnil se večerní pobožnosti s mnichy, pak se vrátil na své bojiště. Od půlnoci do šesti spal. Pak šel na mši. A znovu se pustil do boje. Tak to šlo plné tři dny.
Ostatní poutníci ho viděli kráčet dvorem, k hlavní budově, kde bydlel otec Juan Chanones. Viděli štíhlého, mladého muže s moderní bradkou v elegantním oděvu. Trochu pokulhával a nesl těžkou knihu s notesem.
Benediktin slyšel tisíce a tisíce zpovědí. Nikdy před tím se však nesetkal s mužem, který by hříchy minulosti vyznal s takovou přesností a chladnou důkladností. Jakmile dal kajícníkovi rozhřešení, zapomněl – jako obvykle – na to, co slyšel. Kajícník odešel. Ve zpovědníkovi zůstal jen dojem, že to byla nejdůkladnější zpověď, jakou kdy slyšel. Později ho k sobě zavolal opat.
Opat Pedro de Burgos měl starosti. Poutník, který byl zřejmě baskitským šlechticem, prosil o dovolení, aby směl klášteru darovat svého mezka, zbraně a oděv. Byl by rád dary přijal, ale dárce se zdráhal prozradit své jméno. Co dělat?
Otec Juan Chanones uklidnil svého duchovního představeného, neboť nepovažoval za vhodné odmítat dary, byť anonymní.
„Ale ne oblek. Mezka můžeme potřebovat, dokonce velmi dobře – a zbraně také. Ale co si počneme se šlechtickým oblekem? Nemůžeme jej přece nikomu darovat.“ Tak se stal mezek majetkem svatého Benedikta. (…)
Bylo čtyřiadvacátého března. Předvečer Zvěstování Panny Marie a slavnost archanděla Gabriela. (…) Teprve, když se setmělo, opustil klášter. V uzlíku měl čtyři věci: oblek z pytloviny, sandály, pohár a hůl. Několik set kroků od kláštera stála slaměná žebrácká chatrč. Prosil užaslého muže, aby si směl v chatě převléknout šaty a svůj oblek mu pak daroval. Když opustil chatrč v pytlovině, slyšel ještě dlouho blahořečení ubohého chuďasa. (…)
Byl jako nově zrozený. Všechno odhodil: jméno, hodnost, meč, oblek, sídlo. Všechny květy na stromě opadaly, cítil se nahý a chladný a velmi slabý. Teď bude muset trpět. Ale nebál se ani trochu, neboť jeho utrpení ho spojí s utrpením Kristovým.