Síla křtu v životě – Josef Prokeš

Ukázka z knihy:

Zakoušíš také, že mnohem snazší je něco začít než v tom pak vytrvat? Začínáme s velkou energií, nadšením, ale potom, když přijdou problémy, bychom to nejraději zabalili. Zažívat to můžeme u práce, studia, ale třeba i ve vztazích. Týká se to zřejmě nejen našeho osobního života, ale i života společnosti. Po sametové revoluci jsme s nadšením vykročili ke svobodě, západním hodnotám a Evropě. Po třiceti letech jako bychom se zastavili, začali se ohlížet, zpochybňovat, proč jsme vlastně vyšli, jestli by nám nebylo lépe, kdybychom zůstali tam, kde jsme byli. Sice jsme neměli svobodu, nemohli jsme mnohé věci říkat nahlas, či veřejně vyznávat, ale zase nám přijde, že byl svět nějaký jednodušší, a že by se nám v něm žilo snadněji. Samozřejmě, že jde o iluzi! Ale v tom momentě, jakoby se nám to zdálo naprosto jasné.

Podobný fenomén se týká i církve. Nadšení prvotní církve, kdy křesťané hledali nové cesty a v jejich rozhodování vidíme velkou nápaditost a odvahu, prožíváme v dnešní církvi už jen těžko. Podobně nám dochází i nadšení a síla II. Vatikánského koncilu či elán devadesátých let, kdy jsme v České republice žili z impulsu nově nabité svobody. Místo toho se často otáčíme nostalgicky zpět, nic moc dobrého od budoucnosti nečekáme a zpochybňujeme směr, kterým se církev po revoluci vydala.

Právě v takových okamžicích můžeme zakusit, že křest není jen jakýsi rituálek pro malé děti, když je drží v náruči rodiče a ony samy s tím stejně nic nemohou dělat. Křest se v těchto chvílích může ukázat jako síla, jež dává odvahu udělat další krok v situaci, kdy se zrovna nacházíme na nějaké poušti v suchopáru života. Pramen milosti a pomoci křtu, který v nás vyvěrá, nás může posunout dále. Pomůže nám k tomu vyprávění o poušti a žízni Izraele i o vodě, jež vytryskla ze skály, když do ní Mojžíš zabušil.    (Exodus 13,3-7)

Lid vyšel a jde správným směrem. Sice s problémy, ale konečně opustil egyptské otroctví. Už zažili veliké věci. Prošli Rudým mořem! Vědí, že to není jejich projekt. Přesvědčili se, že je vede Bůh. Teď na ně ale začne doléhat žízeň. Vlastně drobnost proti příkořím, která museli snášet v Egyptě. A také drobnost proti tomu, co už překonali. Vše je ale najednou zapomenuto, vše se zpochybní, lidé jsou zbaveni odvahy a nemají sílu jít dál. Zastavují se, reptají, všechno se zase obrací proti Mojžíšovi. Svalují na něj chyby. Agresivita roste. Místo řešení problému se dokonce objevuje nápad Mojžíše jakožto původce toho všeho zabít. Nápad zcela absurdní, nic neřešící, stává se ale silou, která začíná ovlivňovat rozhodování jednotlivců i celého společenství. (…)

CVIČENÍ V KAŽDODENNOSTI

Projdi si předcházející den nebo období a pokus se najít chvíle, kdy tě někdo povzbudil k malým skutkům naděje. Kdy nějaká drobnost vedla k radosti, i když to kolem moc radostné nebylo? Kde se vzal impulz k tomu, abys to udělal/a?

Kde právě teď žízníš, kde bys to nejraději zabalil/a, kde lituješ, že ses do toho vůbec pustil/a? Dokážeš to vykřičet Bohu do tváře? Dokážeš úpět a svěřit mu, co tě trápí?

Co by ti v této situaci mohlo pomoci?

Kde je v tvém trápení Bůh?

Kdo je v tvé blízkosti na poušti, žízní a svěřuje se ti s tím? Kdo potřebuje ukázat sálu s pramenem? Jsi na úpění druhých citlivý/á, když jsi sám/a zakusil/a sílu žízně?

Svěř Bohu také místa, kde cítíš nějakou agresi. Z čeho pramení? Nedrž ji v sobě, dej ji Bohu v modlitbě.