Pramen radosti
Daniel Ange
Často se říká, že Češi nejsou radostní. Prý se stále mračíme, stěžujeme si apod. Odpovědí bývá, že jsme alespoň upřímní a nehrajeme na falešné úsměvy. Permanentní úsměv a pohoda Američanů ve filmech je nám podezřelá.
Jak je to doopravdy? Ztrácí se radost mezi lidmi? Neznáme my křesťané náhodou pramen radosti? A i když jej známe, je snadné z něj pít a nést opravdovou radost svým životem?
Kniha Daniela Ange není snadná na čtení. Nepřečtete ji jedním dechem. Naopak, budete potřebovat asi přestávky a slova nechat „sednout“. Jde o knihu plnou autorových úvah, ale také citací mnohých dalších. Připomíná nám, kde nalezneme ten pramen, abychom dokázali rozzářit minimálně okolí.
Ukázka z knihy:
Proto platí spojení: radost – světlo – milosrdenství!
A vždy v těchto dvojicích: radost – světlo a srdce – tvář. Radost v srdci: světlo ve tváři. Kdo se smilovává, rozsvěcuje tím svou tvář a rozradostňuje srdce. Stejně jako sestra Emmanuelle, která se každé ráno modlila: „Pane dej, abych každou hodinu tohoto dne měla radostnou tvář a přátelský úsměv pro každého člověka, tvého syna a mého bratra. Dej mi srdce příliš široké, než aby se zaobíralo vlastními problémy, příliš ušlechtilé, než aby v sobě chovalo zášť, příliš silné, než aby se chvělo, příliš otevřené, než aby se pro kohokoliv zavřelo. Amen.“
Takto vzpomíná:
Jednoho večera jsem šla na návštěvu do „domu umírání“ v Chartúmu, který založila Matka Tereza. Náhle mě chytil jeden umírající. V poslední křeči, s tváří staženou výrazem posledního okamžiku se zmocnil mé paže. Čeká na poslední gesto lásky, ale já, a to přiznávám ke své hanbě, jsem strnula na místě. V tom se odhrne závěs v zadní části místnosti. Objeví se modré sárí jedné sestřičky. V jedné ruce drží láhev s vodou, v druhé sklenici. Skloní se k jedné ženě, která se zdá být v bezvědomí. Tělo té ubožačky sem dotáhli poté, co ji vytáhli z popelnice, kde už ji ožírali červi. S nekonečně něžným úsměvem jí řeholnice navlhčí rty. Tento skromný pohyb způsobil, že se nešťastnice zachvěla. Její bolestná tvář se rozjasnila. Pocítila jsem, že jsem „nekonečně povznesena“ nad smrt i nad svůj strach. Též jsem se otočila k muži v agónii a nabídla mu vřelý úsměv. A on se též zachvěl, povolil své sevření a na tváři umírajícího se také objevil úsměv. Byl to okamžik věčnosti.