„Zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože“ (Izajáš 2,4).

Drazí bratři a sestry!

Náš Pán Ježíš Kristus přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti (srov. Jan 10,10). Tento dar života leží v samotném srdci našeho poslání učedníků a našeho společného povolání budovat civilizaci lásky. Když slavíme Světový den modliteb za péči o stvoření, jsme znovu vyzýváni, abychom rozjímali o daru života a chovali v úctě zemi, která jej udržuje, neboť to jsou hmatatelné způsoby, jak vzdávat chválu našemu Stvořiteli.

Dnes jsme svědky mnoha krizí a velkého lidského utrpení. Zároveň se zdá, že narušování harmonické rovnováhy stvoření se zrychluje. Tyto jevy spolu souvisejí; jsou jediným voláním po uzdravení a míru, které vychází ze zraněného světa.

Bůh života, zjevený v Ježíši Kristu, nabízí pokoj, který svět nemůže dát: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). Tento pokoj není ani povrchní, ani pomíjivý; vyvěrá z vytrvalé Kristovy lásky a z jeho péče o každého člověka.

Tento příslib pokoje však stojí v ostrém kontrastu s realitou, kterou vidíme v mnoha částech světa. Prorok Izajáš mluvil o době, kdy národy „zkují své meče v radlice“ (Iz 2,4), čímž promění to, co ničí život, v to, co jej udržuje. Dnes jsme však příliš často svědky pravého opaku, neboť úsilí je nadále zaměřeno na násilí a válku.

Válka zanechává rány, které sahají daleko za bojiště. Bere životy, trhá rodiny a nutí miliony lidí opouštět své domovy, čímž prohlubuje strach, nespravedlnost a rozdělení (srov. Gaudium et spes, 77–82). Válka po sobě také zanechává sociální a ekologickou spoušť, která přetrvává po generace. Vzájemné působení ozbrojených konfliktů a znehodnocování životního prostředí navíc často vytváří začarovaný kruh, který ničí ekosystémy, znečišťuje základní zdroje, jako jsou vzduch a voda, a podkopává potravinové zabezpečení. To dále prohlubuje chudobu, nerovnost a nové sociální napětí, které může přispět ke vzniku dalších konfliktů.

Válka navíc způsobuje rány, které poškozují celou tkáň života a škodí nejen jednotlivým lidem a společenstvím, ale také širší síti jejich vztahů s celou lidskou rodinou a jejich souladu se stvořením. Odhaluje hlubší selhání v životě podle Božího obrazu a podoby, v respektování života a v péči o zemi, která nám byla svěřena. Nejde pouze o politické selhání, ale také o selhání morální a duchovní. Válka, zakořeněná v pokřivených touhách a zneužití lidské svobody a moci, je protisvědectvím evangeliu pokoje.

Výše zmíněné krize vyžadují nejen odpovědnost, ale také obrácení srdce, které přinese ovoce v podobě hlubší věrnosti Bohu, vzájemné lásky a úcty k daru stvoření. Nesoulad, který ve světě vidíme, jako je násilí, nespravedlnost a ekologická degradace, totiž není pouhým důsledkem chybných systémů nebo struktur; je „příznakem hlubšího rozpolcení, které je zakořeněno v samotném lidstvu“ (srov. Gaudium et spes, 10). Lidské srdce je totiž místem, kde se odehrávají nejhlubší zápasy a kde se projevuje náš padlý stav. Není pouze sídlem emocí, ale středem lidské osobnosti – místo, kde se sbíhají rozum, touha, vůle a svědomí. Právě zde zápasíme s protichůdnými touhami v našem nitru: mezi láskou a lhostejností, pravdou a iluzí, spravedlností a nespravedlností (srov. Jak 1,14–15). Rány války a degradace země jsou tedy hluboce spojeny se stavem lidského srdce. Konflikty, které sužují lidstvo, jsou v mnoha ohledech vnějším vyjádřením vnitřního nesouladu a rozdělení. Když je srdce pokřivené, vztahy trpí a struktury, které budujeme, začínají tento nepořádek odrážet.

Papež Benedikt XVI. nám připomněl, že „vnější pouště ve světě rostou, protože vnitřní pouště se staly tak rozsáhlými“ (Homilie při slavnostním zahájení petrovské služby, 24. dubna 2005). To nás vede k uznání, že to, co je zlomené kolem nás, je nějakým způsobem zlomené i v nás. Chceme-li proto vybudovat pokojnou společnost, musíme nejen reformovat struktury, ale také obnovit svá srdce. Hluboce zakořeněné příčiny konfliktů a vykořisťování stvoření pramení z etické a kulturní krize, která zahrnuje ztrátu smyslu pro meze, touhu po nadvládě, honbu za okamžitým ziskem a neschopnost rozpoznat Bohem danou důstojnost každého člověka.

Prorocká výzva ke „zkutí mečů v radlice“ (Iz 2,4) proto není jen vizí pro národy, ale výzvou pro každého člověka. Zve nás, abychom to, co škodí, proměňovali v život. Této proměny však nelze dosáhnout pouze vnější změnou. Ve spolupráci s Boží milostí vyžaduje hlubší osobní i společné obrácení – návrat k Bohu, který nově uspořádá naše touhy, uzdraví naše rány a pomůže nám růst ve ctnosti.

Bez této vnitřní proměny zůstane mír křehký a krátkodobý. Kde se však srdce obnovují, začínají se otevírat nové možnosti. To, co se používalo k ničení, lze přesměrovat k životu, k péči o chudé, k nasycení hladových a k ochraně stvoření. To je cesta opravdového ekologického obrácení, na níž se účinky našeho setkání s Ježíšem Kristem stávají zřejmými v našem vztahu ke světu kolem nás (srov. František, Laudato si’, 217). Pokoj tedy začíná v srdci a šíří se navenek do našich vztahů, společenství a do celého světa.

Ačkoli jsou výzvy před námi obrovské, Bůh nás nenechává bez prostředků k uzdravení a proměně. Namísto válečných zbraní nám Bůh pokoje dává sílu uzdravovat, usmiřovat a budovat civilizaci lásky. Tímto způsobem jsme voláni, abychom chránili mnohé „ekosystémy“, které nám byly svěřeny: ekosystémy stvoření, lidských vztahů i samotného lidského srdce.

Představme si svět, v němž by energie, které jsou v současnosti vynakládány na válku, byly nasměrovány k integrálnímu lidskému rozvoji, k překonávání chudoby, ochraně lidské důstojnosti a usmíření rozdělených národů. Taková vize odráží víru v příchod Božího království.

Skutečnými nástroji pro budování míru nejsou ničivé zbraně, nýbrž pravda, dialog, trpělivost, dobrota, spravedlnost, milosrdenství, porozumění, péče a láska. Tyto hodnoty vyvěrají ze srdcí formovaných evangeliem a posilovaných Boží milostí. Pouze tyto vlastnosti mají moc proměňovat jednotlivce, obnovovat společenství a uzdravovat rány našeho světa.

Drazí bratři a sestry, cesta před námi je jasná, i když není snadná. Jsme voláni k tomu, abychom nechali obnovit svá srdce, abychom mohli usilovat o pokoj a pečovat o stvoření. Písmo nám říká, abychom střežili svá srdce, neboť z nich vychází vše, co děláme (srov. Přísl 4,23).

Přijmeme-li tento úkol s pokorou a vírou, staneme se spolupracovníky na Božím díle obnovy. Budeme pomalu, ale jistě kráčet od pouště k zahradě, od rozdělení ke společenství a od násilí k pokoji.

Kéž nám Pán udělí odvahu kráčet po této cestě, aby v naší době byly meče skutečně překovány v radlice, zaslíbení evangelia zapustilo v našem světě hlubší kořeny a Kristův pokoj zavládl nad celým stvořením.

Ve Vatikánu, 15. srpna 2026, slavnost Nanebevzetí Panny Marie.

LEV XIV., papež