Františkánskej živel – Šebestián Pavel Smrčina

Ukázka z knihy:

Jak čerpáš od Boha?

Zkusil bych to říct přirovnáním. Představ si muže, kterej má domov. Ráno si dají s manželkou pusu, snídají spolu atd. Má potom v práci dost síly, protože má domov. Pokud se ho někdo zeptá, kde bere sílu, nedokáže říct, jestli je to kvůli té puse, snídani nebo jak to je. J e to prostě proto, že má domov.  A já mám domov s Bohem, takže i když se mi v životě něco změní, nic se nestane. Poslali mě třeba z Moravský Třebový do Plzně, úplně se mi změnil život, po sedmnácti letech jsem musel začít znova. Ale pro mě se vlastně nic nezměnilo, podstatný jsem si přinesl s sebou, změnily se jen kulisy.

S Bohem máš domov, ale čerpáš někdy i od lidí?

Jasně, obojí, permanentně a za pochodu. Dneska jsme třeba společně byli na Hovorech o víře, kde si s lidma z Plzně povídáme o různých tématech, to bylo labúžo, bylo to hodně inspirativní. Snažím se dívat kolem sebe, zažívat události a setkání a nechat se tím inspirovat.

Zároveň ale kamkoliv jsem tu s tebou přišel, lidi za tebou chodili a chtěli znát tvoje názory nebo rady. Není to někdy únavné?

Lidi ke mně přicházejí jako k pomáhající profesi. Chtějí sdílet a ptát se. Snažím se hlídat, abych jim neříkal, jak co mají dělat, spíš nabízím svůj pohled a při tom chci zachovat svobodu jejich životů. Určitě nevnímám lidi jako vysavače energie. Dávám rád a zatím je moje tendence dát větší než tendence z těch lidí si vzít. Něco jako průtokáč. U Boha čerpej a nech přetékat na druhé. Nesmíš ale zavřít kohout na příjmu. Ale pokud od někoho cítím chamtivou touhu si brát, dokážu taky už říct ne.

Stane se, že za tebou někdo přijde s prosbou o radu, ale ty si v duchu říkáš, že teda opravdu nevíš, co poradit?

Stává, jasně. (smích)

A jak to řešíš?

Záleží, jak moc se známe a jaká to je situace. Ale čím jsem starší, tím menší problém mám říct, že fakt nevím. Zvlášť pokud je to s člověkem, se kterým se známe. Pokud se neznáme, snažím se hlavně vyslechnout. Lidi totiž někdy přicházejí a mluví o tom, že chtějí radu, ale potřebují ve skutečnosti hlavně vyslechnout a přijmout. Vnímat, že je tady někdo pro ně, při nich nebo že je vnímám, že jim věřím, beru to vážně. Ale je důležitý nebýt komediantem a opravdu lidi vyslechnout a mít je fakt rád. Myslím, že mě právě k tomu Bůh víc vybavil, mám na to jakoby větší vnitřní kapacitu. Ale zároveň, čím jsem starší, tím víc mě štvou lidi, kteří jsou samolibí, sobecky sebestřední a účelově lísaví. Tohle mě unavuje. Tváří se, že chtějí být se mnou kamarádi, ale spíše se chtějí ohřát vedle mě na výsluní nebo mě chtějí nějak použít.

A řekneš jim to?

Neřeknu. Chci být shovívavej a neshodit je před ostatníma.

A neprospělo by jim to?

Jenže ono jim to stejně nedojde. (smích) Ale vážně, každej taky potřebujem prostor pro růst a všechno má svůj čas.